1. Proč čůzy?

Na rozdíl od wikipedie, která čůzu popisuje hanlivě, pro mě má čůza úplně jiný význam a náboj. Je statečná a odvážná, našla nebo znovuobjevila svou odvahu a chuť k životu. Je to rebelka, která dozrála do stavu, kdy ví, že tou nejdůležitější osobou v jejím životě je ona sama a nebojí se vystoupit ze svých stereotypů, které jí možná přinášejí provozní klid, ale nedodávají to, co si přiznala, že jí chybí – VÁŠEŇ.

Slovo „čůza“ je v češtině hovorové a má negativní konotaci. Používá se jako pejorativní označení pro ženu, která se chová domýšlivě, nafoukaně nebo nepřátelsky. Může také naznačovat ženu, která je považována za nepříjemnou nebo nepřístupnou. Výraz je často používán v kontextu kritiky nebo odsouzení chování dotyčné osoby.

2. Proč na cestách?

Plyneme. Vše v nás i kolem, naše myšlenky. Neustále, v rytmech a pohybech uvnitř našich těl i těch mimo ně.

Je zkušená, odpovědná a moudrá. Ví, že ne všechno v životě může ovlivnit, ale to, co ano, žije tak, aby jí přinášelo radost a uspokojení. Nezlobí se na sebe, když je dojatá, pláče a je sentimentální. Přijímá se celá ve své pestrosti pocitů a emocí. Pozná, co ji dodává energii a vyhledává to. Pozná, co ji vyčerpává a pokud se rozhodne je ochotna část ze sebe dát, ale už ne až na dno svých sil a úbytek kompenzuje příjmem. Je pro ni důležité cítit se zdravá, šťastná a veselá. Ne vždy sama sobě rozumí, ale cítí, že procesy, které probíhají mají jediný cíl – integrovat její zkušenosti, posilovat vlastní identitu a tvořivou sílu života.

Ví, že je to cesta a dobře si pamatuje, že vydat se po ní vyžadovalo rozhodnutí povolit si další první kroky a nabírání zkušeností a opět jim vystavit svou kůži a srdce. Čůza ví, že to nebylo jednoduché.

3. Je statečná  

Po odchodu mých čtyř dětí, kdy s každým z nich odešel i kus mně, jsem zůstala prázdná a bolavá. Hodně jsem přemýšlela a ptala se po smyslu mateřství a odpovědi typu, že jde o přenos genetických informací dalším generacím a o zachování života na Zemi mi opravdu nestačily.

A víte, na co jsem přišla? Děti nás naučily milovat. Nejprve je a pak celý svět.

Ukázaly nám, jak plastická jsou naše srdce, co se do nich vejde a kolik toho vydrží, rozvinuly naši dovednost vnímat potřeby druhých, aby nás pak opustily.

Co teď my, s naším natrénovaným srdcem a časem, kdy nereagujeme na to, co právě potřebují. Nejdřív zmatek, ztráta kotvy péče … sebeaktualizace. Kdo jsem, když nemusím být máma? Co zůstalo ze mě samé po letech strávených s dětmi? Umím si vzpomenout jaké to bylo, když jsem se rozhodovala jen za sebe, dívala se na život drze a zvídavě?

• Jak to mám já?
• Jak to máš ty?
• Co ti pomáhalo a pomáhá zvládnout chvíle, kdy je ouvej?
• Co bys řekla svému 16letému já? Umíš si vybavit, jaké to bylo? Tvých 16 let? Jaká jsi měla přání? Snila jsi denní sny?
• Čím jsi se nejvíce překvapila?
• Co ti už nestojí za námahu?